CZ EN DE

Aktuálně nabízíme
tyto volné pozice:

Obsluha laseru, Obráběč, Manipulant - řidič VZV, Elektromontér, Logistik - plánování výroby, Zkušební technik elektro

Kompletní nabídku práce najdete v sekci nabídka práce...

Železný muž učí i motivuje kluky na dílně. Ve škole je poznat, že jsou to naši učni

Aleš Dytrt pracuje v Bühler CZ od vojny, ale několikrát si „odskočil“ jinam. Získal zkušenosti k nezaplacení. Baví ho práce s lidmi a teď už rok vede tréninkové centrum. Zeptali jsme se ho...

 

 

Jaká je Vaše role v tréninkovém centru firmy Bühler CZ?

V tréninkovém centru mám několik rolí. Věnuji se novým zaměstnancům, nebo těm, co jsou rekvalifikovaní. Jsem také jakýsi „servisní“ pracovník pro školu a žáky, které zde učíme praxi a pomáhám jako podpora pro výuku. To znamená, že zajišťuji materiál, řeším organizační záležitosti a zastupuji mistra. Spolupracuji také se základními školami, ve kterých firma Bühler CZ podporuje technický rozvoj dětí, zajišťuji exkurze na pracovištích, účastním se výstav a veletrhů škol.

A váš dlouhý „vztah“ s firmou Bühler CZ? Čím jste si zde prošel?

Pracuji tu od začátku své pracovní dráhy, ale s přestávkami. Nastoupil jsem hned po vojně a deset let jsem pracoval v nástrojárně jako dělník, osm let jsem pracoval na CNC fréze. Pak jsem odešel, protože jsem měl chuť pracovat s lidmi a zrovna takové místo mi nabídli jinde. Ovšem po několika letech jsem se vrátil zpět a šel jsem do obrobny postupně z pozice mistra na vedoucího provozu. Pak jsem pracoval jako vedoucí montáže, a před rokem jsem převzal pozici vedoucího tréninkového centra.

Co jste se na tom naučil?

Nasbíral jsem zkušenosti v práci s lidmi, vést nějaký kolektiv, ať už to byla truhlárna, masný průmysl, nebo dílna tady u nás, typy lidí jsou stejné.

Vztahy s mladými lidmi jste „trénoval“ také jako trenér v biatlonu, že?

Rok jsem pracoval jako trenér biatlonové mládeže. Proto pro mě přechod do role vedoucího tréninkového centra nebyl zase tak náročný, i když v jednaní s pracovníky a v jednaní se žáky je určitý rozdíl, například v motivaci.

Co na ně funguje?

Dobře je poznat a pak zvolit ten správný přístup. Hlídat si tu hranici vztahu kamarádství a autority, kterou nesmíte prolomit razancí. Také jim musím vysvětlovat a ukazovat, co je správné a co už je za hranicí.

2017 05 30 dytrt03Střetáváte se s hodnotami dnešní mladé generace?

V porovnání s naší generací absolutně znají svoje práva, což souvisí s jejich pocitem svobody, k povinnosti a zodpovědnosti se už hlásí méně. My jsme moc dobře věděli o obojím, povinnosti i odpovědnosti. Jako student bych si nedovolil přijít na výuku později, za svůj život jsem do práce přišel pozdě snad jen pětkrát. Kdežto této generaci se musí ta dochvilnost neustále trpělivě vysvětlovat. A tady musím naše žáky pochválit, neustále se lepší. Ve škole patří mezi ty nejlepší, co se týká morálky a třeba „obyčejného“ pozdravu pedagogů.

Ředitelka na školní chodbě přesně pozná, kdo jsou „naši“ žáci. Pozdraví ji a chovají se trošku jinak, jsou zvyklí na jinou morálku. Toto je výborný model: praxe v opravdové firmě. Pomalinku do sebe dostávají firemní chování, takový ten „fabrický“ život. V učilištích jsou ve skleníku, pak přijdou do provozu a koukají.....

S výukou či tréninkem dětí máte zkušenosti z oblasti sportu, že?

Ano, sám jsem od 15 let vrcholově dělal biatlon, prošel jsem Střediskem vrcholového sportu v Jilemnici a dostal se do juniorské reprezentace a pak jsem závodil za muže. Když jsem skončil jako aktivní reprezentant v Jablonci nad Nisou, vrátil jsem se domů a začal jsem pomáhat v Letohradě v Klubu biatlonu, Středisku sportovního centra mládeže. Jezdím se závodníky, mažu lyže, zajišťuji aktivity jako například kajaky na divoké vody, pomáhám oddílu, s čím je potřeba. Když jsem pracoval jako trenér, podílel jsem se na trénování např. Milana Žemličky, který letos vyhrál Mistrovství Evropy v juniorech v Novém Města na Moravě a byl šestý na Mistrovství světa v juniorech, Simony Maříkové, nebo dalším odchovancem Letohradu v mužích je Kuba Procházka z Ústí nad Orlicí.

A co děláte ve sportu teď?

Jsem ve sportovním důchodu...

Ne, vážně. Prý jste „dolomitman“

Když děláte biatlon, umíte jezdit na lyžích i na kolečkových, na kajaku, hodně běháte a jezdíte na kole, umíte spoustu dalších věcí, z toho se rekrutují další sporty. Když jsem přišel z vojny, dělal jsem klasický triatlon, přešel jsem na terénní extrémní triatlony, z těch jsem přešel na extrémní sporty, a to se zvrhlo na „advenčry“. Jedná se o týmy – tvoří je vždy tři chlapi a jedna žena - kteří několik dní závodí ve dne v noci ve všech možných disciplínách.

Například před šesti lety jsem absolvoval v tomto sportu mistrovství světa ve Španělsku. Závod trval 156 hodin, z nich jsme spali jen osm hodin a skončili jsme na osmém místě ze 180 týmů....

Co jste se o sobě dozvěděl?

Nerozlišuju už den a noc ve sportu. Dříve den končil tím, že ve čtyři odpoledne už jsem na lyže nešel, teď pro mě není problém vzít „čelovku“ a jet do Říček třeba i pozdě večer, je to úplně jiná dimenze. Vím, že se na sebe mohu spolehnout, poznal jsem se v mezních situacích a vím, co zvládnu.

Co se dál děje při takovém extrémním závodě?

Tělo má pud sebezáchovy, jste například schopni usnout na kole, v chůzi. A přitom nevznikají vážnější úrazy, tělo má pořád nějaký reflex a dokáže včas zabránit různým průšvihům. Pamatuji si na jednom z prvních závodů, že jsme asi po 18 hodinách závodu přijeli někam na most, byla půlnoc, a měl jsem se slanit někam dolů. Netušil jsem, kde jsem, kam jsem dojel. Tím, že jedeme i na kole, závod obsáhne obrovský akční rádius. Zdálo se mi, že jedu nějak dlouho po tom laně dolů, pak něco šustilo, zjistil jsem, že to jsou koruny stromů, větvě stromů, tím jsem zjistil, že jsem hodně hluboko. Po závodě jsme se jeli na místo podívat a zjistil jsem, že jsem slanil Zvíkovský most....

Sáhl jste si někdy na dno?

Když jste v týmu, nejde říci, já končím, já dál nejedu; člověk jde přes závit, nemůže jinak. Pořád máte za sebou tým lidí, kteří chtějí dál. Tým je vaší rodinou a to, co máte v batohu na zádech, to je vše s čím si musíte vystačit. Závod funguje tak, že je depo, kam přijdete pěšky, tam se z propozic dozvíte, že vás čeká 120 kilometrů na kole. Musíte zabalit potřebné věci včetně jídla a pití, opustíte depo, a po těch 120 kilometrech se tam zase vrátíte. Dozvíte se, že pojedete na kajaku 30 kilometrů, tak si zase připravíte věci na etapu, absolvujete ji a zase se vrátíte.

Vyprávěl jste to někdy těm mladým klukům na dílně?

Ne. Protože tohle zní tak neuvěřitelně a kolikrát nevíte, jak to lidé pojmou. Jestli jako vychloubání, jestli si člověk nevymýšlí... Tohle si musíte zkusit, projít si tím na vlastní kůži, abyste dokázali najít ty souvislosti. Pokud si člověk neuběhne dva, tři kilometry a nebolí ho to, tak si to ani nemůže uvědomit a představit.

 Železný muž učí i motivuje kluky na dílně. Ve škole je poznat, že jsou to naši učni Ani o železném muži?

Taky ne. Absolvoval jsem železného muže, což obnáší 3,8 kilometrů plavání, 180 kilometrů na kole a 42,125 kilometrů běh. Pokud někdo neběžel ani dva kilometry tak, aby překonával své tělo - že je mu hodně špatně - nedokáže si představit, jak se běží maraton po kole a plavání. Jste vyčerpaní, jdete dál, i když je vám špatně, a organismus vás chce zastavit. Doběhl jsem a měl jsem nehty u prstů nohou podlité krví, protože jsem si špatně zvolil boty – ty musí být o půl čísla větší, noha vám totiž při dlouhém běhu nateče. Tohle si můžeme vyprávět mezi lidmi, kteří mají podobné zájmy.

A jak vy jste se vlastně „začal hýbat“? Kdo vás ovlivnil?

Já jsem ke sportu přišel díky mamince, která byla učitelka a tehdy vedla pionýry, brala nás na výlety a v lese nás s bráchou učila skákat přes šňůru nataženou mezi stromy. Dostal jsem se k pohybu, prošel jsem kroužky a zjistil, že mě pohyb baví.

Jaký máte vliv na své vlastní děti?

Moje děti prošly různými sportovními aktivitami, žádné z nich nenutím závodit, ony si je hledají samy. Vědí, co který sport obnáší. Například starší syn chce se mnou každý rok absolvovat kvadriatlon. Dcera zase ráda běhá dogtrekingy. A to mě těší.

Děkuji.

Zdenka Hanyšová Celá